Moderní osvětlovací technika, to nejsou jen LED diodové zdroje, ale také osvědčená svítidla kompaktních a lineárních zářivek a výbojek. V současné době využívají vlastností tzv. elektronických digitálních předřadníků. Co si pod tímto pojmem máme představit a kde všude se s tímto zařízením můžeme setkat?

Když se řekne „předřadník“

Když se řekne „předřadník“, někteří lidé si nedokážou domyslet, o co se jedná, k čemu je zapotřebí, a jak vlastně pracuje.
Každá výbojka k tomu, aby se rozsvítila, jej vyžaduje. Všechny nízkotlaké i vysokotlaké výbojky jej musí mít k dispozici, tedy nejen zdroje pouličního osvětlení, ale i lineární a kompaktní zářivky. Rozdíl je pouze v tom, kde se nachází, např. klasické výbojky a zářivková tělesa jej mají zabudován ve svítidle, u kompaktních zářivek je umístěn uvnitř keramické patice.
Předřadníkem rozumíme zařízení, které je nutné pro zapálení elektrického výboje. Vtip je v tom, že tato svítidla jsou napájena napětím 230 V z rozvodné elektrické sítě, ovšem zažehnutí výboje vyžaduje mnohem vyšší napětí až několika tisíc Voltů. Dříve se pro tyto účely používal tzv. indukční (elektromagnetický) předřadník, který fungoval jako startér v kombinaci s tlumivkou. Startér i tlumivku byste nalezli např. po rozebrání starého zářivkového tělesa. Dnes tuto zastaralou technologii vystřídala elektronika v podobě tzv. měničů napětí.
Po zapálení výboje se ihned provozní napětí sníží pod hodnotu 230 Voltů a to opět zajišťuje toto elektronické (digitální) zařízení.

Nevýhody elektromagnetické indukce

Indukční předřadníky měly své podstatné nevýhody, jednak zkracovaly životnost světelných zdrojů, způsobovaly nepříjemné blikání na frekvenci 50 kmitů za sekundu, a feritová jádra vinutí uvnitř napájecích transformátorů vydávala výrazné bzučivé zvuky. S těmito jevy se dnes u elektroniky prakticky nesetkáte.